|
Maria Aleksejevna Koškina
Rok narození 1921.
Rusko
Odstřelovačka Leningradského frontu. Svobodník
 Narodila se na vsi a jako
osmnáctiletá přišla do Leningradu, kde začala pracovat jako štukatérka na masokombinátu.
Psal se rok 1939 a začala válka "zimní" válka s Finskem. Tehdy
se dozvěděla o účasti žen - zdravotnic na frontě a přihlásila se do kurzů
dobrovolných zdravotních sester. To se jí hodilo později, když do její vlasti
vtrhli Němci a ona se stala příslušnicí domobrany. Během prvních bojů vynesla
pod palbou a zachránila patnáct sovětských vojáků. Koncem července se
v polním lazaretu, kde sloužila, objevil raněný německý pilot, který
vyprávěl o tom, že Leningrad již záhy padne. "Nikdy! To se nedočkáš!
Sama vlastníma rukama budu zabíjet takový jako jsi ty!" rozzlobila se
Máša.. Při jedné akci, když jako zdravotnice
doprovázela pětici průzkumníků, narazili na mnohem početnější skupinu
nepřátel. Průzkumníci zahájili na Němce palbu a většinu jich pokosili dříve,
než se stačili vzpamatovat. Několika hitlerovcům se však podařilo včas ukrýt
a poté palbu opětovali. Jeden z průzkumníků byl raněn a Marija, poté co
ho ošetřila, vzalal jeho pušku a poprvé v životě začala střílet na
nepřítele. Hned prvním výstřelem složila jednoho německého pěšáka, který
vylezl z úkrytu. Zbylí Němci se poté vzdali a byli odvedeni do zajetí.
Tato událost měla veliký vliv na rozhodnutí Máši stát se odstřelovačem.
V tomto rozhodnutí ji utvrdil článek v časopisu "Komsomolská
pravda", kde na titulní straně byla fotografie slavné odstřelovačky
Ludmily Pavličenkové a pod ní se psalo, že tato žena má na svém kontě 309
zabitých nepřátel. Máša prohlásila: "Budu jako Pavličenková" a tak
se také stalo. Ne hned, samozřejmě. Nejdříve musela absolvovat snajperské
kurzy v divizní škole pro odstřelovače. Patřila v kurzu
k nejlepším a byla šťastná, když obdržela pušku s optickým hledím.
 Na svůj první "lov"
vyšla jednoho chladného listopadového rána v doprovodu skušeného
instruktora odstřelovače Jegorova. Máša byla nedočkavá a to se jí vymstilo.
Prvním výstřelem minula Němce a zbytek dne pak čekala na promrzlé půdě na
druhou příležitost. Ta přišla před setměním na jiné pozici. Tam otevřela svůj
snajperský "účet" a to hned dvěma zásahy. Té noci se vrátila do
zákopu spokojená. Na druhý den znovu a poté každý další den 1. prosince 1942
pronesla projev na shromáždění odstřelovačů, jako zatím první odstřelovačka
Leningradského frontu.A na druhý den psal o ní vojenský časopis jako o
zázračné odstřelovačce s patnácti fašisty na svém osobním kontě.
Uplynuly další tři měsíce a toto číslo vzrostlo na 46. Tehdy Marija Koškina
obdržela Řád Rudé hvězdy a její jméno se stalo postrachem pro nepřítele.
Němci nenáviděli její jméno a volali ze zákopů: "Až Mašku-Košku zajmem,
vyřežem jí taky hvězdu, ale na tělo!"Máša začala sama zaškolovat nové a
nové odstřeovačky, které se po jejím příkladu hlásily na frontu pod obleženým
městem. Když sevření povolilo a Leningrad volně vydechnul, skvělo se na
Mášině pušce přes osmdesát zářezů.
V noci z 5. na 6. března pět
doprovázela skupinu rozvědčíků. Tentokrát se samopalem a zdravotnickou
brašnou. Když po akci kryla palbou ústup skupiny, byla zasažena do ruky
střelou dům-dům. Zranění bylo těžké a vyžádalo si měsíce léčení. Máša se již
na frontu nevrátila a po uzdravení dělala až do konce války instruktorku
v škole pro odstřelovače. Po válce se vrátila ke své práci
v masokombinátu, vystudovala medicínu a stala se závodní lékařkou. Její
puška s vojenskou fotografií je dodnes vystavena v Domě důstojníků
v Sankt Petěrsburgu.
Sofie (Zosja) Felixovna Mickiewicz
Rok narození 1911.
Rusko
Odstřelovačka Leningradského frontu. Vojín.
Po vzoru
Mašky-Košky vešla do řad dívek odstřelovaček Leningradského frontu i Sofie
Mickiewicz. Narodila se 9. března 1921 v Leningradě a po otci byla
Polka. Její rodiče se seznámili během občanské války, když oba pracovali ve
zbrojovce. Sofie měla od dětství ke zbraním blízko. Chtěla se stát
inženýrkou- energetičkou a studovala na Vysoké průmyslové škole a ve volném
čase navštěvovala střelecký kroužek. V roce 1939 úspěšně absolvovala
kurzy pro odstřelovače v Osoaviachimu. Válka ji zastihla na okraji
Leningradu, kde s mladším bratrem prožívala prázdniny. Ihned se hlásila
u leningradské vojenské správy jako dobrovolnice k odstřelovačům, ale jako
dívka byla odmítnuta. Místo toho jí byla nabídnuta práce zdravotní sestry.
Neváhala a přijala.
Po absolvování zdravotnických
kurzů Červeného kříže byla přidělena k jednotce lidoobrany. Koncem roku
1941 zahynul na frontě její otec a mladší bratr trpěl hladem a zimou
v obklíčeném městě. Sofie požádala znovu o přidělení
k odstřelovačům a tentokrát byla přijata. V třeskutých mrazech
odešla na bojové pozice před Leningradem a hned první den vyřadila šest
nepřátelských vojáků a důstojníků. O několik dní později psala v dopise
matce: "Každým dnem je to lepší a lepší, dnes jsem dostala svého
devátého frice. Bojí se vystrčit hlavu ."
V další dopise psala: "Válka skončí my se znovu sejdeme
v osvobozeném Leningradě". Nebylo jí však dopřáno, aby se dožilo
osvobození svého milovaného rodného města.
16. února
1942 byla spolu s druhým odstřelovačem - Chvatovem, znovu na palebné
čáře, pouhých 400 metrů od nepřátelských linií. Byl slunečný mrazivý den.
Chvatov později vzpomínal: "Vystřelil jsem jako první, Zoja , která byla nalevo ode mě, korigovala palbu. Potom i
ona vzala pušku a když zahlédla Němce, jednou nebo dvakrát vypálila. Současně
zazněly výstřely na opačné straně. Zosja pomalu klesla hlavou na moje rameno.
Po tváři jí tekla krev ." Tak zahynula ve svých
20 letech odvážná a talentovaná snajperka. 30. října 1942 vyšla její
fotografie v časopise "Komsomolskaja pravda" a kopie její
"odstřelovačské knížky", v níž měla 26 potvrzených zásahů.
Inna Semjonovna Mudretsova
Rok narození
neuveden. Rusko
Velitelka čety odstřelovaček 21. gard. střelecké divize 3. úderné
armády
Kalininského frontu. Kapitán
Její
osudy před válkou nejsou známy, ví se pouze, že na frontu přišla spolu 1. kurzu
odstřelovačské školy pro ženy. Prvního boje se zúčastnila nedaleko Gomelu na
jaře roku 1943. Poté co byla její četa převedena na podzim téhož roku pod
213. střeleckou divizi 2. ukrajinského frontu, velela střelecké rotě
v hodnosti poručíka. V té době na úseku fronty, kde se nacházela
rota pod jejím velení působilo několik německých odstřelovačů, z nichž
jeden byl považován za "eso". Jeho likvidaci si vzla na starost
Inna. Pod rouškou tmy se spolu s minérem připlížila k opevněnému
hnízdu, ze kterého německý snajper již několik dní decimoval vojáky její
roty.
Několik
metrů od vchodu do krytu umístili nálož trhaviny. Ráno zaujala pozici na
předním okraji bojové linie a když Němec zahájil palbu, věděla, že je ve svém
"hnízdě". Na vzdálenost 500 metrů zasáhla napoprvé. Ozval se výbuch
a pak ticho. Pro jistotu zůstala spolu s ostatními v úkrytu až do
večera, kdy vyslala na místo průzkumníky. Našli probité pancéřové dveře a
tělo německého odstřelovače.
Za bojů v Pobaltí byl postup pluku zastaven minomety, rozmístěnými na
jedné bezejmenné kótě. Inna se sama s puškou, nepozorována přiblížila
k německé pozici, a pak v několika sekundách zlikvidovala obsluhu
tvořenou šesti muži. Z války, ve které byla vyznamenána třemi Řády Velké
vlastenecké války 1. stupně a mnoha dalšími řády a medailemi, se vrátila bez
jedné ruky slepá na jedno oko. Přesto, že byla uznána plně invalidní, aktivně
se zapojila do činnosti Výboru sovětských válečných veteránů. V Ústředním
vojenském muzeu v Moskvě je uložen její odstřelovačský deník, kde je
potvrzeno zastřelení 143 německých vojáků a důstojníků."
Marie Ljalková-Lastovecká
Rok narození 1920. SSSR
Odstřelovačka 1. čs. samostatného polního praporu. Plukovník
 Naše nejúspěšnější odstřelovačka
se narodila 3. prosince 1920 v Horoděnce, ve stanislavském okrese na
Ukrajině, v rodině volyňských Čechů Petrušákových. Od dětských let měla
vztah k technice, uměla jezdit s traktorem a střílet z pušky.
Po ukončení obecné školy odešla studovat na průmyslovku do Stanislavky, ale
po dvou letech studia předčasně ukončila, protože rodina ji potřebovala.
Provdala se za spolužáka, ukrajinského chlapce Michala Ljalka a nastoupila
v rodné vsi jako řidička traktoru. Když začala válka,její
muž narukoval do Rudé armády a Marie byla spolu s rodiči evakuována do
Oranky, kde se dozvěděla o formování československé vojenské jednotky
v Buzuluku. Když začal nábor žen, přihlásila se jako dobrovolnice a byla
přidělena jako zdravotnice u náhradní roty 1. čs. samostatného praporu.
Prošla vojenským výcvikem, při kterém si jejích pozoruhodných střeleckých
schopností si povšiml velitel, když dokázala na 800 metrů trefit stojící
figuru do hlavy.
Prohlásil,
že Marie je pro týlovou službu škoda a doporučil ji do speciálního
tříměsíčního kurzu pro odstřelovače. Absolvovala jako první československá
žena na výtečnou a byla přidělena k 2. pěší rotě 1. čs. samostatného
praporu jako odstřelovačka. Dostala nový typ automatické pušky SVT-40,
schopnou střelby krátkými dávkami. Se svojí jednotkou prodělala strastiplnou
cestu za třeskutých mrazů na frontu. Její rota pod velením nadporučíka
Kudliče zaujala počátkem března 1943 pozici u vsi Arťuchovky. Ze své pozice
měla Marie vynikající výhled na Sokolovo, kde se 8. března rozpoutal boj.
Její chvíle přišla v noci z 9. na 10. března, kdy spolu
s ostatními vyrazila do protiútoku na zamrzlé řece Mži. Byla jasná noc a
ona běžela tři kroky za velitelem, když tu se náhle ozvaly výstřely a
nadporučík Kudlič padl raněn k zemi. Ze tmy se vynořily tři siluety
v německých uniformách, Marie bez váhání poklekla a srazila je přesnou
dávkou. Dalšímu postupu bránil kulomet na druhém břehu řeky. Naše
odstřelovačka zaujala znovu palebnou pozici a dvěma krátkými dávkami ho
umlčela. V tom okamžiku ji jeden z vojáků strhnul na tající led, čímž
ji zachránil před pásy německého tanku. Její oděv nasákl vodou, ale ona
nepřestávala střílet, dokud jí nedošly náboje. Sběrači raněných jí poté
dopravili do nejbližšího stavení, kde dostala suché šaty a horký čaj.
K jednotce se vrátila až na druhý den odpoledne, kde již byla prohlášena
za mrtvou. To bylo znamení, jak později řekla, že bude dlouho žít. Již tehdy
se rozhodla, že odloží svoji pušku a stane se zdravotnicí, ale předtím, než
její jednotka 13. března definitivně opustila pozice v Arťuchovce, složila
ze svého "hnízda" v Arťuchovce celou desítku nepřátelských
vojáků a důstojníků. Za odvahu a udatnost v boji byla Marie Ljalková
dekorována Československým válečným křížem 1939 a sovětským Řádem Rudé hvězdy
a povýšena do hodnosti desátnice.
Přesto, že v Novochopersku začala v létě 1943 absolvovat kurzy
zdravotnic, byla současně činná jako instruktorka v kurzu odstřelovačů a
zastřelovala nové zbraně. Na podzim 1943 a na jaře 1944 se zúčastnila bojů u
Kijeva, Bílé Cerkve a Žaškova. Když v Proskurově v létě 1944 definitivně
odcházela k 1. tankové brigádě jako vedoucí zdravotnice a řidička
sanitního vozu, měla na svém osobním kontě více než třicet nacistů. Stala se
tak jedním z nejúspěšnějších československých odstřelovačů za druhé
světové války.
S 1. tankovým praporem 1. čs. tankové brigády pak prodělala
karpatsko-dukelskou a na jaře 1945 i jaselsko-gorlickou operaci. Svoji
bojovou cestu zakončila ve Slezsku, nedaleko Holešova. Po válce pracovala již
jako rotmistryně zdravotní služby ve vojenských nemocnicích v Praze a
později dlouhá léta na 4. oddělení v Olomouci. 1. března 1947 byla armádou
přijata do trvalého služebního poměru a povýšena do důstojnické hodnosti.
Dnes je plukovník v záloze Marie Ljalková-Lastovecká v důchodu a
žije v Brně
Natálie
Benediktova Kovšova
Narozena 1925. Rusko
Odstřelovačka 130. divize Kalininského frontu. Vojín
V roce
1920, když se narodila, byl její otec, Benedikt Dmitrijevič předsedou
újezdního výboru strany a matka Nina Dmitrijevna vedla místní Komsomol. Děd z
matčiny strany - Dmitrij Markovi byl tajemníkem revolučního výboru a byl
zabit během "kulacké" vzpoury. Také oba strýcové - bratři její
matky Arkádii a Viktor byli zabiti za občanské války
a strýc z otcovy strany Vitalij Kovšov padl ve válce s "bílými"
Poláky.
V roce 1924 se rodina přestěhovala do Moskvy, kde Nataša vychodila
desítiletku a začala pracovat jako sekretářka v Orgaviapromu. V létě 1941 se
přihlásila ke studiu na Moskevském leteckém institutu, ale osud nakonec
rozhodl jinak.
Se svoji kamarádkou ze střeleckého
kroužku, Mášou Polivanovou, která byla tak jako ona držitelkou odznaku
"Vorošilovský střelec" se zapsala do školy pro odstřelovače. V
říjnu, když se Němci přiblížili k Moskvě a armáda potřebovala každého, kdo
byl schopen nosit zbraň, přihlásily se obě dívky do jednotky moskevské
domobrany. O jeich činech během obrany hlavního města se brzy psalo v
novinách a staly se inspirací pro stovky mladých dívek, jejich vrstevnic,
které se hlásily dobrovolně na frontu jako odstřelovačky.
V únoru 1942 již bojovala jako odstřelovač 130. divize Kalininského frontu. A
vojákem byla Nataša Kovšova vskutku dobrým. Když se někde objevili
nepřátelští odstřelovači, zavolali Natašu. U vsi Novaja Rusja 22. února si na
"účet" zapsala jedenáct německých snajperů, ve vsi Gutičevo dalších
pět. V téže vsi vynesla z boje těžce raněného velitele pluku a zachránila mu
život. Za tento čin jí byl udělen Řád Rudé hvězdy. Počátkem března u Velikuše
složila v několika dnech dvanáct nepřátel a spolu s Mášou Polivanovou
vyřadila nepřátelský kulomet. V květnu pak byla u Bolševo Vragova raněna,
předtím ještě stihla skolit šest fašistů.
Po návratu z léčení, v srpnu 1942, se zúčastnila s četou odstřelovačů útoku
pluku u vsi Robja. Se svou "párenicí" Marijou Polivanovou vyřadily
během jediného dne na čtyřicet vojáků a důstojníků nepřítele. Během
následujícího dne, 14. srpna, byla většina členů jejich čety raněna nebo
zabita a když padl i velitel, ujala se velení Nataša. Shromáždila zbylé členy
čety na palebné linii a nařídila vyčkat. Nepřítel získal dojem, že četa
opustila pozice a přiblížili se až na 30 metrů. Na povel Nataši zazněla salva
ze všech hlavní - na prostranství před nimi v okamžiku ležely desítky těl
fašistů. Nakonec zůstali v obklíčení naživu pouze tři - Nataša, Marija a
odstřelovač Novikov, který byl těžce raněný. Obě dívky střílely do poslední
chvíle a když jim došly náboje, vrhly se s granáty proti Němcům a obě
zahynuly. 14. února 1943 byl Nataše Kovšové a Máše Polivanové udělen titul
Hrdiny Sovětského svazu im memoriam.
Alija
Moldagulova
Rok narození 1925. Kazachstán
Odstřelovačka 54. samostatné střelecké brigády. Svobodník
Narodila
se 15. června 1925 v aule Bulak v Aktjubinské oblasti Kazachstánu. Záhy
ztratila matku a poté se jí ujala babička a strýc v Alma-Atě. V roce 1933 se
rodina musela stěhovat, když byl její strýc vyslán na stavbu železnice
Turksib. Zde začala chodit do školy pro děti železničářů. O dva roky později
se stěhovala znovu, to když byl její strýc jako vojenský náčelník železniční
stanice povolán do Moskvy na Vojenskou dopravní akademii. V roce 1939 se
akademie stěhovala do Leningradu, kde strýc svěřil z rodinných důvodů Aliju
do péče dětského domova. Dívka zde již za války dokončila školu a protože se
chtěla stát se pilotkou, nastoupila 1. října 1942 do letecké průmyslové školy
v Rybinsku.
 Studium však bylo dlouhé a Lija
toužila utkat se s nepřítelem co nejdříve. Po dvou měsících školu opustila a
přihlásila se jako dobrovolnice do Rudé armády. Protože uměla dobře střílet,
vstoupila do nově otevřených kurzů pro ženy-odstřelovačky a již 23. února
skládala slavnostní přísahu před odchodem na frontu. Ten si však musela
doslova vybojovat proti vůli velitelky, která jí chtěla za každou cenu získat
jako instruktorku kurzů, jelikož patřila mezi nejlepší střelce a dobře si
vedla i v ostatních předmětech.
Koncem června 1943 se konečně dostala k bojové jednotce. Na první
"lov" šla Lija spolu s několika děvčaty a připravila pro něm
palebné pozice. Přesto, že byla výborným střelcem, několik dní se jí nedařilo
otevřít své osobní "konto". Jako první z děvčat se poštěstilo Zině
Popové, která již druhý den na "čekané" složila svého prvního
"frice". Dalšího dne, časně zrána se zadařilo i Lije, která si
udělala své "hnízdo" pod zničeným německým tankem. Když ve svém
hledáčku spatřila dva Němce, dvakrát vypálila a oba je dostala. Třetím
výstřelem ještě zasáhla periskop, který trčel nedaleko od ležících nepřátel.
Poté se rychle stáhla do bezpečí, neboť nepřítel spustil proti její pozici
palbu z minometů. Při další akci, někdy v polovině září, Lija v jediném dni
skolila sedm fašistů, což vyvolalo takovou odpověď od německého
dělostřelectva, že se zdálo, jako by zahájili ofenzívu. Jindy zase snajperky
narazily na německý průzkum, tvořený pěti vojáky. Děvčata si rozdělila cíle -
první vypálila Lija, další dva dostaly Zina s Naďou a zbylé dva pak vzaly do
zajetí jako "jazyky".
Končilo léto a přišel deštivý podzim. Lija nyní nechodila na "lov"
tak často, jako za krásného slunečného počasí a tak ve volných chvílích psala
strýci. Dny, kdy se jí nepodařilo zabít alespoň jednoho nepřítele považovala
za ztracené a v dopisech často psala, že každý den, kdy nějaký fašista padne
pod jejím výstřelem, je pro ni zase slunečný, neboť ji přibližuje k vítězství
nad nenáviděným nepřítelem. Po prvních třech měsících na frontě již měla Lija
na svém kontě 32 německých vojáků a důstojníků.
Brzy poté vyfasovala jako všichni
příslušníci 54. samostatné střelecké brigády zimní oděv, ale pro maličkou
Liju nemohli sehnat vhodnou velikost bot a oblečení a v v tom nejmenším co
našli vypadala jako výrostek v tátových šatech a boty jí musely vycpat
starými novinami. Noční teploty již pravidelně klesaly pod bod mrazu a celá
krajina brzy zapadla sněhem. V té době se na pravém okraji divize objevil
nepřátelský snajper. Jeho likvidací byla pověřena Lija. Vzala si sebou na
pozici periskop a několik dní ho bez úspěchu vyhlížela, když náhle spatřila
pohyb větve. Chtěla uchopit pušku, ale vysunula přitom hlavu přes okraj
zákopu. Ozval se výstřel, který ji srazil čepici. Lija zachovala chladnou
hlavu a výstřel vzápětí opětovala. Nepřátelský odstřelovač zůstal ležet s
prostřeleným čelem.
Když 54.
samostatná střelecká brigáda dostala 13. ledna rozkaz k útoku, zúčastnila se
ho i Lija. Úkolem bylo dobýt německé pozice ve vsi Kazačiki. První linii
nepřátelské obrany se podařilo zdolat, ale poté byl nástup brigády zastaven
kulometnou palbou. Lija se sama připlazila až ke německému kulometnému hnízdu
a dvěma granáty ho umlčela. Ostatní vojáci poté provedli úspěšnou zteč a
zmocnili se vesnice. Odtud poté vyrazili k útoku na železniční stanici Nasva
a Lija s nimi opět v prvních řadách. Bylo tomu tak i osudného 14. února u vsi
Novosokolniki. Alija byla raněna do ruky, když ji nepřátelský odstřelovač
zničil pušku. Vzala samopal padlého vojáka a odrážela nepřátelské protiútoky
spolu s ostatními. Když se Němci obrátili na útěk, vrhnula se za nimi a byla
zasažena německým důstojníkem, kterého poslední dávkou skosila. Její zranění
se ukázalo být smrtelné a Lija téhož dne zemřela. 4. června 1944 jí byl udělen
titul Hrdina Sovětského svazu im memoriam.
ROZA ŠANINA
Rok narození 1924. Rusko
Odstřelovačka 184. střelecké divize. Rotná
Byly o ní
napsány tři knihy, byl publikován její frontový deník, který se podařilo
zachránit, noviny jí věnovaly desítky článků. První vlna slávy zastihla Rozu
na frontě, v druhé polovině roku 1944, když dívce sotva minulo 20 let.
Zpočátku známost přesného odstřelovače nepřesáhla hranice divize, zatím
úměrně tomy jak rostl počet jí zabitých fašistických vojáků a důstojníků. O jejích
úspěších začal psát frontový časopis a v září 1944 se objevil portrét Rozy na
obálce časopisu Ogoňok
Zarudlé
líčko, krátké plavé vlasy, gymnasťorka s distinkcemi seržanta a na hrudi dvě
vyznamenání: dva vojenské řády a pod fotografií nápis - "Snajper Roza
Šanina za dobu svého působení na frontě zabila 51 fašistů. Před tím pracovala
v Archangelsku".
O týden později, 7. listopadu, ve svém deníku Roza psala: Dostala jsem dopis
z Archangelska. Rodáci viděli můj portrét v časopise a píšou, že jsou hrdí na
moje úspěchy. Ale já myslím, že to přehánějí. To co dělám, je povinnost
každého vojáka, nic víc…“.
Matka, Anna
Aleksejevna, byla dojičkou v kolchoze. Otec Jegor Michajlovič pracoval v
lesním závodě. Roza měla sestru Julii a čtyři bratry: Michaila, Fedora, Sergeje
a Marata.
Běžná početná rolnická rodina, jakých byly v té době statisíce. Když bylo
Roze čtrnáct, odešla z domova do Archangelska na pedagogické učiliště. V
letech 1941-42 dostalo stipendium jen 14 studentů ze 140, ostatní, včetně
Rozy, si museli na studium přivydělávat pomocí v mateřských školkách. Po
skončení studia v roce 1942 nastoupila Roza do jedné z nich. Byl to nebývale
smutný rok pro Archangelsk, rok ve kterém začaly pravidelné německé nálety.
Roza vstoupila do domobrany a nejprve pracovala u protiletecké baterie. Pak
se spolu s dalšími třemi děvčaty z jejich oddílu přihlásila do snajperské
školy. Kurzy absolvovala na výtečnou.
2. dubna 1944 se dostala na frontu k 184. střelecké divizi. V sestavě této
divize byl utvořen samostatný oddíl děvčat-odstřelovaček. Velitelkou jedné ze
skupin byla určena seržantka Roza Šanina a hned třetí den vyšly odstřelovačky
na svůj první "lov". Ten den otevřela Roza Šanina svůj
"účet". Neuplynuly ani dva týdny a velitel divize podepsal příkaz o
navržení Šaniny Řádem Vitězství 3. stupně. To už o ní hovořili v celé divizi
jako o zázračné odstřelovače!
V létě 1944 začala ofenzíva sovětské armády na Vitebsk. Ráno 23. června, po
mocné dělostřelecké přípravě nastoupila pěchota do útoku .
Při takových akcích bývala jednotka odstřelovaček v týlu. Ale Roza požádal,
aby byla poslána do první linie...
Postup probíhal rychle, 8. července se Roza s bojovými druhy zúčastnila
osvobozování Vilniusu. Pět dní hřměla nad městem kanonáda. Celou tu dobu se
Roza ani na okamžik nerozloučila se svou puškou. Při osvobozování hlavního
města Litvy s ní složila dvanáct "friců" Pak se boje přesunuly do
Kaunasu. Za pět měsíců pobytu na frontě vyřadila Roza více než 50 fašistů.
Byla vyznamenána ještě jednou - tentokrát Řádem vítězství 2. stupně.
Na podzim 1944 dostala Roza krátkou dovolenou. Odjela do Archangelska, kde se
setkala s rodinou a známými. Po návratu na frontu se její jednotka nacházela
již nedaleko hranic Východního Pruska. Sověti zde narazili na velké uskupení
nepřítele a museli na čas přejít do obrany. Děvčata-odstřelovačky zase
chodily na "lov" a Roza ve volných chvílích psala svůj deník. V té
době začala zimní ofenzíva a Roza se znovu přihlásila do první linie. 17.
ledna šla do útoku spolu s pěchotou. Až do 24. ledna se v jejím deníku nic
neobjevilo, potom jen krátký zápis: "Je možné, že brzy zemřu a chci aby
jste věděli, proč jsem se tak rozhodla. Z našeho praporu nás ze 78 zůstalo
šest. Vzpomínáte Míšu Panarina! Takový milý chlapec. Zabili ho...On mě
miloval, to vím, já jeho taky...".
28. ledna padla Roza Šanina, zasažena dělostřeleckou střepinou při jednom z
útoků
NINA PAVLOVNA
PETROVA
Rok narození 1893. Rusko
Odstřelovačka l. střelecké roty 284. pluku 86. střelecké divize. Rotná
Před
válkou absolvovala snajperský kurz v Osoaviachimu a pracovala jako
instruktorka tělovýchovy a sportovní střelby organizaci "Spartak" v
Leningradě. Zúčastnila se sovětsko-finské války. Na počátku Velké vlastenecké
války vstoupila jako dobrovolnice do řad 4.divize civilní obrany jako zdravotnice,
vzápětí požádalao přeřazení k 284. střeleckému pluku, k odstřelovačům. Ihned
po příchodu k pluku nastoupila na bojové pozice, kde si vysloužila medaili
"Za bojové zásluhy" a "Za obranu Leningradu. Počet zářezů na
její pušce rostl s každým dnem. 16. ledna 1944 vyrazila Petrova na
"lov" v okolí vesnice Zarudino u Leningradu. Byl jasný den. Nina
zaujala obvyklou pozici a skryla se. Nepřítel byl obezřetný, protože se ze všech
stran ozývala přerušovaná střelba. Okolo 9 hodiny ráno se mezi dávkami z
kulometů a samopalů ozval osamocený výstřel. Německý spojař, který se snažil
spravit přerušenou linku se svalil na zem. Srazila ho přesným výstřelem Nina.
Za několik minut potkal stejný osud i druhého Němce, který se přišel podívat,
jak pokračuje oprava telefonního spojení. Objevil se v hledáčku snajperky jen
na několik sekund. Ale to stačilo na přesný výstřel. Snajperku zaměřili.
Kulometné dávky pročesaly okolí zákopu, kde se Nina nacházela, ale žádnou
škodu nezpůsobily. Raději však změnila stanoviště, ze kterého pak dál
pokračovala v "lovu". Ten den dostala ještě tři. Na konci února
měla na kontě 23 fašistů. 2. března 1944 jí byl udělen Řád Vítězství 3.
stupně - její třetí vyznamenání.
V srpnu 1944 se zúčastnila bojů v Pobaltí, střílela ze své pušky a chodila na
průzkum.
Na účet si připsala dalších 12 nepřátelských vojáků. Za to byla odměněna
Řádem Vítězství 2. stupně. Osobně se Nina Petrova vyznamenala v bojích u
Elbingu v únoru 1945. Spolu se svými žáky-odstřelovači šla na čele útoku.
Když kulomety zastavily jejich postup, byli odstřelovači vždy po ruce a
několika přesnými výstřely je umlčeli. V těchto bojích Nina skolila 32
hitlerovců. Zarovnala tím své celkové skóre na rovnou stovku zabitých
nepřátel.
Navelitelství pluku její zásluhy náležitě ocenili. V návrhu na Řád Vítězství
1.stupně velitel pluku napsal: " N.P.Petrova se zúčastnila všech
bojových akcí pluku, bez ohledu na svůj pokročilý věk(52
let), využívá přestávek v boji k předávání svého odstřelovačského umění svým
žákům-odstřelovačům, kterých bylo za jejího působení připraveno a vyškoleno
již 512." Řád jí byl udělen 29. června 1945. Doručeno jí ale toto vysoké
vyznamenání již nebylo. Padla 2.května 1945, týden před koncem války, v
bezvýznamné přestřelce po obsazení Štětína.
Když jí udělovali její druhý Řád slávy
po bojích u Elbingu, zavolal si jí velitel, který četl datum narození v
jejích dokladech a nemohl věřit vlastním očím, že slavné odstřelovačce je již
přes padesát. Byla to hubená prošedivělá žena s lehce zvrásněnou tváří,
svěžím pohledem.
V prosté gumnasťorce s několika řády. Svižné pohyby nijak nekorespondovaly s
její drobnou postavou a jemu se nechtělo věřit, že za mlada byla aktivní
sportovkyní.
"Je pravda, že jste
zastřelila sto nepřátel?" zeptal se.
Petrova potvrdila a dodala, že také
vycvičila stovky mladých odstřelovačů.
"A jak jste se dostala do
armády? Jak jste se stala odstřelovačkou?"
Vyprávěla mu, jak se přihlásila jako dobrovolnice, jak před válkou dělala
instruktorku
Osoaviachimu v Leningradě, byla kapitánkou ženského hokeje, účastnila se
tříkilometrových závodů na lyžích, ve střelbě a v basketbalu. Ukázalo se, že
dva synové a dcera Niny Pavlovny jsou také na frontě. Sama bojovala od zimy
1941, vždy v první linii a nikdy nebyla raněna.
Generál jí nabídl koňak nebo
vodku, ale ona odmítla.
"A co vojáci, neobtěžujou
Vás?"
"Co si to myslíte, soudruhu
generále! Nazývají mě matkou. I sám staršina pluku
má přede mnou respekt. Staršina ...je starý 23 let, mohl by být můj
syn."
"Nino Pavlovno, nařídil jsem,
aby Vám dali novou uniformu, když jste takový
mistr."
"K čemu? Pro mě v letech už je to škoda, a navíc na svůj starý mudúr
jsem
už zvyklá. Spíš bych potřebovala novou pušku, ta stará mi pomalu začíná
rezivět."
Nině dali
novou pušku s optickým hledím a na pažbu umístili pozlacenou cedulku
s nápisem: "Rotné N.P.Petrove od velitele armády".
Rekordmanka Ljudmila Pavličenková
pplk. Rudé armády, nositelka vyznamenání Hrdinka
SSSR
Narodila
se 12.7.1916 v Bíle Cerkvi, malém městečku na Ukrajině.
Když jí bylo čtrnáct, stala se studentkou střední školy a spolu s rodiči se
odstěhovala do Kijeva.V té době vstoupila do střeleckého kroužku, kde vynikla
nad jiné přesnou střelbou.Po maturitě studovala historii na místní
univerzitě. Když vypukla válka vstoupila mladá žena do armády a stala se odstřelovačkou.Zúčastnila
se bojů v Moldávii a na Ukrajině. U vesnice Belayevka u řeky Prut se poprvé
střetla s nepřítelem, vzpomínala na to takto: "Pamatuji, jak jsem zabila
svého prvního Němce, ...dodnes si vzpomínám, jak mi vzrušením poskakovala hlaveň
před očima." Při bojích v okolí Oděsy si zapsala na konto 187
nepřátelských vojáků.
 Když se nepřítel zmocnil Oděsy,
odešla se svou jednotkou bránit Sevastopol, kde po studiích žila a před
válkou krátce pracovala v knihovně. Krásné lázeňské město bylo obleženo ze
všech stran, bylo proti němu nasazeno těžké dělostřelectvo a letectvo a
elitní jednotky SS.
Ljudmila se aktivně zapojila do obrany a v květnu 1942 už měla mladá poručice
na svém kontě 257 německých vojáků, z toho 36 nepřátelských odstřelovačů.
Po evakuaci Sevastopolu, kde byla zraněna, se znovu vrátila na frontu a
zarovnala své konto na celých 301 nacistů. Bylo jí nabídnuto, aby vedla školu
odstřelovačů nedaleko Moskvy a tuto nabídku přijala.
V říjnu 1942 byla pozvána na návštěvu Anglie, Spojených států a Kanady. Jako
jeden z mála
Sovětských občanů se osobně setkala s prezidentem Spojených států F. D.
Roosveltem a na pozvání paní Eleonor Rooseveltové procestovala celé Spojené
státy. Lidé jí vyjadřovali obdiv, bydlela v nejlepších hotelech celé Ameriky.
V Hollywoodu se setkala s Charliem Chaplinem,
kterému mladá černovláska učarovala tak, že jí dokonce políbil ruku.
Při návštěvě Kanady dostala jako dárek dámskou pistoli Colt semi-automatic a
při té příležitosti
jí básník Woodie Guthrie věnoval song :
 Slečno Pavličenková, patří Ti sláva veliká
Tvou vlastí Rusko jest, boj Ti je hrou,
Svět bude Tě milovat navždy za to
Žes zbraní svou, více než třista nácků složila.
Chorus: složila svou zbraní, o ano,
svou zbraní složila.
Slečno Pavličenková, patří Ti sláva
veliká
Tvou vlastí Rusko jest, boj Ti je hrou,
Tvůj úsměv je jak zářivé sluníčko i přesto,
Že přes třista nacistických psů složilas zbraní svou.
Po
návratu do Ruska řídila kapitánka Pavličenková školu odstřelovačů a mnohé
zaučovala ještě přímo na bojišti. Válku skončila s 309 zářezy a stala se tak
držitelkou ženského rekordu mezi odstřelovači.Po válce pracovala pro
námořnictvo, zúčastnila se několika mezinárodních setkání veteránů a
pracovala pro veteránské hnutí.Když v roce 1974 zemřela, pojmenovali po ní v
Sevastopolu ulici
|
